(ne)Střihání ovcí
8.4.2011
Na sepsání tohoto textu jsem se z pár důvodů dlouho těšil. Naší činnosti se týká pouze tematicky, podávám v něm informace o tom, co neděláme, a reaguji jím na neutuchající zájem o informace z této branže. Dlouho jsem se na něj těšil, protože mi dlouho trvalo, než jsem jej vyvěsil. Jedu vlakem z Ústí n/L, kde potřebovali podpisy a razítka na dokumentech, a jsem off-line, takže mě ruší jen krajina za oknem. Kdybych se na ni soustředil, sledoval bych scenerii, která jako překvapení vyplouvá zpoza hrany okenní tabulky pak dlouho mizí z očí, protože sedím v protisměru jízdy.
Valečtí usedlíci (o nichž je mi žinantní psát jako staro-, jelikož před Odsunem zde ve své ještě ani většině nežili, natožpak usedle) mi vykládají o tom, jak před dvaceti lety drželi ovce mj. kvůli profitu z prodeje jejich vlny. Před dvěmi třemi lety jsem v profesním magazínu Svazu chovatelů ovcí a koz narazil na útržkovitou zprávu o dokončení konverze českého ovčáckého průmyslu z vlnařského na masný. Původem marocké Merino bylo zhusta nahrazeno zejména anglickými Suffolky, oblíbené jsou Romanovky s vlnou, která je dobrá leda na kožešince, kombinovaným Valaškám a Šumavkám konkurují vysoce mléčná Laconi a Východofríšky... Bez záruky, přesné statistiky i s historií visí, doufám, na www.schok.cz.
Během devadesátých let se ještě dala ovčí vlna prodat za 4-6Kč/Kg (cca 50Kč/ovce/rok). Po vypršení patnáctiletého kontraktu zajišťujícícho českému zpracovatelskému průmyslu kvalitní novozélándskou vlnu na chvilku výkupní cena od místních ovčáků stoupla na korun osum, ale jen na pár měsíců, než do Česka začala proudit vlna zahraniční - zejména jihoamerická. Vlna je těžko prodatelná byť i za cenu nafty pro profi střihače, nestřihá-li své ovce farmář sám.
Kdyby vlna hořela, nedostával bych tolik dotazů, co s ní. Jenomže ona se jen škvaří a pálit ji dá dost práce ve smradu. Okolní ovčáci ji dávají do pytlů, pytle na půdu a dokud půda i její střecha stojí, mají pokoj.
Dopisoval jsem si tuhle s Nejdeckou česárnou vlny, korespondence si vážím pro její vysoce vřelý tón. Rád touto cestou posouvám zprávu o tom, že "česárna jede nepřetržitě 24h denně a 340dní v roce. ... Denně jde do výroby kolem 90tun potní vlny převážně vypěstované na jižní polokouli." Výsledný produkt - česanec pro výrobu příze - putuje dál někam do Bulharska nebo Turecka.
Uvozený text je citací Ing. Ladislava Mikeše, technického ředitele Nejdecké česárny, tak ještě trochu:
"Jsme poslední česárna ve střední Evropě (kromně nás zbyly asi 3 malé provozy v Itálii a 1 ve Španělsku). Z důvodu profesionální hrdosti, (aby tuzemští producenti ovčí vlny nebyli nuceni vlnu prát někde v Posku, nebo Itálii), jsme před několika lety provedli úpravy, které umožňují vyprat a zalisovat vlnu, aniž by musela jít zavedenou cestou přes výrobu česanců. Je to neproduktivní, spojené částečně s ruční manipulací, ale můžeme to udělat."
Jak vyvoditelno z uvedených charakteristik nejdeckého provozu, limitem pro výkup je minimální přijímané množství stanovené na 2000kg potní vlny, což je roční střiž z cca 500 hlavého stáda. Dalším limitem je barva: do továrny nesmí vlna pestrá (hnědá, černá a pod).
Pan Ladislav Mikeš mi poskytl mobilní kontakty na výkupčí potní vlny od českých farmářů: Mizeru, Holoubka a Ilkovou, kteří dávají dohromady 2-3tunové dávky, se kterými má minimální, ale aspoň nějaký význam pro Nejdek počítat. Čísla mohu na vyžádání poskytnout.
To je tak vše. Ve vedlejším boxu už od Duchcova pláče mimino a matka jej nabádá, aby se hned, ale opravdu hned uklidnilo, že jí to drásá nervy... naléhání moc nepomáhá. Tak či onak to znamená, že kdo by dnes chov ovcí založil ve víře v komerční úspěch díky vlně, rupne. Sami vlnu coby izolaci cpeme mezi vnitřní a vnější stěny nebo do podlah našich stavení, tu kvalitnější ručně a v malém pereme, češeme, barvíme, předeme, plstíme... sami, během letních táborů, na jarmarcích, se školními exkurzemi, na wlnařských workshopech.
Také střiháme. Maximálně však kamarádům v sousedství a výjimečně Syrovátkům z Výběžku. A moc si musíme dávat pozor, aby naše kobyly nezůstaly bosé.
Foto Uwe Prokoph
Autor: Vojtěch Veselý | Sekce: SLUŽBY | Tisk | Poslat článek známému